Květen je jedním z nejkrásnějších měsíců v roce. Kvetoucí stromy, krásná zeleň v přírodě, máj - lásky čas, veselá nálada a radost ze stále silnějšího sluníčka, to vše patří k tomuto období.

Jistě tomu tak bylo i před 60 lety. A o to silnější prožitky a radost po předchozích dlouhých šesti letech II. světové války cítili naši předci i v květnu 1945. Květnové události se nezapomenutelně vryly všem přímým účastníkům do paměti. Vždyť ukončení toho nejhroznějšího, čeho je člověk (?) schopen - zabíjení člověka člověkem, ani zapomenout nelze.

Naštěstí naše střední a mladší generace hrůznosti té doby nezažila. Tu dobu většina z nás zná jen z vyprávění pamětníků a z různých literárních, televizních a filmových zpracování a dokumentů. Je ale nanejvýš nutné, abychom nikdy nezapomněli odkaz našich předků a zejména těch, kteří za naši svobodu položili životy.

Vážení spoluobčané, připomeňme si společně události té doby a neztrácejme z paměti jména i velešínských spoluobčanů, kteří se obětovali, aby nám vybojovali svobodu a život v míru.

-jk-

5.5. 2005 8.30 hod. Návštěva válečných letců na radnici ve Velešíně, poté předání čestného občanství Prokopu Brázdovi u baráčku v Domkách č. 100

5.5. 2005 14 hod. Kladení věnců v Netřebicích

7.5.2005 17 hod. Koncert Chrámového sboru v Kostele sv. Václava ve Velešíně

8.5.2005 9.30 hod. Kladení věnců u památníku na náměstí ve Velešíně

14.5. – 22.5.2005 Zahájení výstavy k 60. výročí ukončení 2. svět. války

v pavilonu nové budovy MŠ ve Velešíně – vchod od Základní školy. (Program: viz pozvánka)

15.5.2005 16.00 a 20.00 hodin v kině ve Velešíně: Krev zmizelého

Výpravná sága s Vilmou Cibulkovou a Ester Geislerovou v hlavních rolích. Podobně jako Želary se odehrává během 2. světové války a vypráví dramatický příběh mat a posléze její dcery. Vše se odehrává v divoké přírodě moravských hor , ale také v exotickém Kongu.

Vstupné: 40,- Kč

(Další kulturní akce a program KINA na měsíc květen jsou na konci tohoto Zpravodaje)

Jednou z forem odporu proti nacistickému režimu byly i případy nespoutaných projevů názorů. Když se o tom úřady dozvěděly, a mezi lidmi bylo hodně takových, kteří jim to neopomenuli hlásit, následovalo trestní stíhání, žaláře a koncentrační tábory. Od června 1941 se vývoj událostí urychlil. Přepadení Sovětského Svazu německými vojsky mělo jistě svůj odraz mezi obyvatelstvem i v hospodářsky chudých oblastech českokrumlovska a kaplicka avšak k nějakému konkrétnímu vyjádření dojmů nedošlo, nebo alespoň nebylo zaznamenáno.

V rámci předvojenské výchovy se konala různá shromáždění, na kterých se zprvu snadno, později již mnohem hůře vysvětlovaly ve vlasteneckém duchu zprávy o padlých docházejících z front. NSDAP se snažila podpořit upadající sebevědomí německého obyvatelstva. Řečníci na shromážděních proklínali židy, svobodné zednáře, plutokraty a komunisty a vychvalovali Adolfa Hitlera, avšak tím již morálku obyvatelstva zachránit nemohli. Každý dělal jen to co musel a snažil se zlou válečnou dobu přežít za každou cenu a jak jen se dalo.

Protože byla celá oblast českokrumlovska a Kaplicka obsazena již od roku 1938, kde byla také likvidovány všechny pokrokové a protifašistické prvky mezi obyvatelstvem, bylo velmi složité organizovat nějakou ilegální protinacistickou.činnost. Přesto došlo k založení malé ilegální organizace skupinou několika českých i německých dělníků ve vápence ve Vyšném. Radiomechanik Jan Medek sestavil na přání některých členů skupiny radiovou vysílačku, kterou uvedl do provozu v září 1942. Zkušební vysílání zachytily, kromě jednoho člena skupiny i okupační orgány, které tušily, že Medek provozuje ilegální činnost. Krátce na to byl Medek spolu s dalšími členy skupiny i lidmi, kteří o celé záležitosti nic nevěděli, zatčen. Dva z nich, Medek a Cába, byli popraveni, jiní odvezeni a nějaký čas vězněni v Německu, další pro nedostatek důkazů propuštěni. Další odbojová skupina pracovala také na velešínsku, tato skupina vyvíjela aktivní uvědomovací činnost, zejména formou rozšiřování letáků mezi obyvatelstvem. Byla však záhy prozrazena a 14.3.1941 byl zatčen Tomáš Galistl, a 14.5.1941 Vojtěch Cvetler , Jan Típal, Václav Rubáš a 24.5. František Řihout. V září pak Tomáš Řihout, který byl zatčen v Praze, kde pracoval jako spojka na Prahu. V Netřebicích byl zatčen Jan Jaroš, v Zubčicích pak byli zatčení další členové toto skupiny Sláma, Suchý , Ondřich a Pils. Domů se již nikdy nevrátili Fr. Řihout, Tomáš Řihout, Vojtěch Cvetler a Jan Jaroš.

V koncentračním táboře Osvětim zahynul velešínský občan Fr. Bláha. Ve Vězení zemřel bývalý ředitel školy Ružička. V boji proti fašistickým okupantům zahynul příslušník letecké jednotky v Anglii Prokop Brázda.

V průběhu války byli persekuováni a žalářováni dlaší občané Velešína – Ladislav Tůma, S. Finstr, Jan Kopřiva, Jaroslav Tybitancl, František Koidl, J. Lustová, S Holý, František Šicner, Anna Vitková.

K tragické události charakteristické pro těžké válečné doby došlo 1942 v Krásetíně. Dne 3 července přijela časně ráno do obce dvě auta obsazená gestapáky. Příslušníci německé tajné policie zatkli řadu občanů a odvezli je do Českých Budějovic k vyšetřování. Někteří z nich se vrátili opět domů, ale 8 jich zůstalo ve vězení a bylo v táboře zastřeleno. Příčin hromadného zatýkání bylo několik. Předně to bylo udání, že jeden rolník ukrývá zbraně, které byly při prohlídce skutečně nalezeny, dále poslech zahraničního rozhlasu a konečně schvalování atentátu na Heydricha.

Na sklonku jara 1943 postupně mizí v denním tisku prakticky všechny zprávy o životě v místech. Denní zprávy se omezovaly na události na frontách, kde se nacistický režim dostával do úzkých. Byl nucen klamat sám sebe a dávat lidem iluzi, že vše je v pořádku. Mezi tím se fronty hroutily, zprávy o padlých a nezvěstných se den ode dne množily a dříve vítězící německé jednotky se musely smiřovat s katastrofálními porážkami.

Když bylo již snad každému i v Německu jasné, že se válka prohrála, nařídily říšské úřady mobilizaci všech zbývajících mužů a jejich začlenění do oddílů volkssturmu. Morálka německých vojáků byla však rozvrácena již natolik, že se v českokrumlovských kasárnách odmítlo vrátit na frontu několik mužů. Zbouření vojáci byli pak na jaře 1945, jak pamětníci vyprávějí, na vojenském cvičišti zastřeleni.

Po železnici z Horního Dvořiště směrem na České Budějovice projelo koncem války několik transportů s vězni z koncentračních táborů. Mnozí z těchto zubožených lidí nevydrželi strašné útrapy, během cesty ve vagonech zemřeli a jejich mrtvoly byly pak na několika místech vyhozeny z vlaku. Po válce byly tyto pozůstatky pietně pohřebeny a později byly uvedeným obětem postaveny památníky. V Horním Dvořišti je ve společném hrobě 14 neznámých vězňů, v Nětřebicích, kde se konává mírová slavnost 46 obětí z koncentračních táborů a 2 příslušníci světské armády. V Omlenicích je památník věnován 63 vězňům z vlaku smrti a ve Velešíně je památník a hrob 13 obětí z téhož vlaku.

Také v letošním roce v památných květnových dnech budou na těchto místech probíhat vzpomínkové akce na počest obětí II.světové války.

Den osvobození nastal 5 května. Okresní město Kaplice bylo osvobozeno sovětskou armádou, okresní město Český Krumlov americkými jednotkami, stejně tak i Velešín.

Všeobecná radost z konce války byla zakalena tragickými událostmi v Rájově, kde při odzbrojování německých jednotek došlo k přestřelce při níž padli 2 místní občané a 3 maďarští vojáci. Další oběti byly zastřeleny na návsi a potom pohřbeny na hřbitově ve Zlaté Koruně. Na věčnou paměť byl všem těmto bojovníkům postaven v Rájově památník. Uvedená událost jen dokresluje činy protifašistického odboje ať už se vedl doma nebo v zahraničí. Tento odboj si zasluhuje naší úctu a zároveň nás zavazuje, abychom nikdy neztratili historickou paměť a nezapomněli na oběti a úsilí lidí mnoha národů a národností, kteří se podíleli na porážce fašismu a osvobození naší vlasti.

Podle vyprávění pamětníka Aloise Řihouta a publikace Jiří Záloha – Stručné dějiny českokrumlovska – sepsal Miroslav Hanzal.

se uskuteční 7. května 2005 od 15 hodin. Na shromáždění vystoupí místopředseda Parlamentu České republiky JUDr. Vojtěch Filip.

Srdečně zve Jihočeská krajská rada KSČM, OV KSČM v Českém Krumlově a místní organizace KSČM ve Velešíně.

Vyprávění Marie Dolejší, narozené 18.2. 1929

První setkání s válkou zažila babička ještě v obecné škole, když dostali nařízeno, že musí některé články v čítance přelepit. Dokonce museli i slepovat stránky. Babičce se to nelíbilo, mrzelo jí to, protože se jí zrovna některé články a verše líbily. Brzy se projevil nedostatek potravin, šatstva apod. Byly vydávány “potravinové lístky” a “šatenky”. Přesně už si nepamatuje, ale bylo to prý jen na přežití. Babiččina matka chodila pracovat k sedlákovi a ten jí dával nějaké brambory a pšenici, kterou potom mleli na mlýnku, který zhotovil její otec (můj pradědeček).

V roce 1941, když babička chodila do měšťanské školy, učil ve škole jeden profesor. Jmenoval se Tarář a vyučoval matematiku. Říkalo se o něm, že přednášel na vysoké škole. Nacisté ho přeložili, protože jeho manželka byla židovka. Nosila na sobě žlutou hvězdu. Takto si Němci označovali lidi, kteří měli být postupem času vyhlazeni. Babička měla pana učitele velmi ráda, protože byl hodný a probíranou látku dovedl dobře vysvětlit. Babička si všimla, jak se chvílemi dívá někam do prázdna. Asi věděl, co ho čeká. Do konce školního roku děti nedoučil, protože ho nacisti i s manželkou poslali do koncentračního tábora. Co se s ním stalo, neví.

Dům mé babičky stál kousek za vesnicí, ještě s dalšími čtyřmi. Roku 1943, přišel k mým prarodičům ruský zajatec a prosil je o pomoc. Praděda byl hodný člověk a tak mu dal chleba a mapu ze školy. Řekl mu, kterým lidem se má vyhnout a které může také navštívit a poslal ho za hajným. Druhý den pradědovi začal jeho soused vyhrožovat, že jestli to udělá ještě jednou, tak ho nechá zavřít gestapem a bude mu jedno co se stane s pradědečkovo rodinou.

Sepsal: Miroslav Dolejší 9.A

Mému dědečkovi bylo teprve 8 let, když jeho tatínek (můj pradědeček), na kterého se vztahovala všeobecná mobilizace, v září 1938, musel narukovat.

Všichni se už tenkrát obávali války. Po mnichovské zradě spojenci, prezident Beneš vojáky odvolal a pradědeček se do jednoho měsíce mohl vrátit domů. Válka, ale nedala na sebe dlouho čekat. 15. března 1939, začali na naše území vstupovat němečtí vojáci. Většinou prý šli pěšky, někteří jeli na kolech. Přicházeli za velmi sychravého počasí od Kaplice a směřovali do Č. Budějovic. Dědeček vzpomíná, že to byli tenkrát obyčejní vojáci, tátové od rodin, kteří museli narukovat. Někteří se zastavili u dědečkova domu a chtěli napít. Dědečkova maminka přinesla vodu. Než se ale vojáci napili, museli se nejdříve napít členové rodiny. Asi se báli, že je voda otrávená.

Můj pradědeček hospodařil na třech hektarech půdy. Protože byly stanoveny velké dodávky mléka, obilí, masa i brambor, bylo těžké uživit rodinu. Začal jezdit, ještě s několika sousedy z Velešína, na práci do Lince, kde pracoval jako pokrývač. Všichni chodili pěšky na Kaplické nádraží a odtud vlakem do Lince. Malá část, asi dvaceti velešínských občanů, se dala k Němcům. Měli z toho určité výhody. Jako třeba: větší příděl potravin, šatenky-lístky na šaty a podobně. Němci postavili ve Velešíně pro německé děti i základní školu. Nyní je v ní škola mateřská. Všichni tito občané, museli po válce opustit Čechy, jen s osobními věcmi. Dědeček vzpomíná na syna jednoho takového Němce. Když opouštěl Velešín, syn si ho ani nevšiml.

Dědeček ještě s úsměvem vzpomíná na americké vojáky – letce, kteří měli základnu v Třeboníně. Našli se ve sv. Janu nad Malší děvčata a na rande za nimi létali letadlem. Na sklonku války se obyvatelé Velešína starali o vězně, kteří utíkali z koncentračního tábora v Mathauzenu a vězňů z tzv. vlaku smrti. Odváželi je do “betoňáku” – tovární ubytovny a zde jim poskytovali jídlo, prádlo a ošetření. Starala se o ně také choť místního učitele Růžičky, umučeného nacisty v koncentračním táboře v Budyšíně. Nakazila se skvrnitým tyfem a zakrátko zemřela.

9. května 1945 dopoledne dorazili do Velešína Američané, Rudá armáda potom v noci. Velešínem fronta neproházela, proto průběh války zde nebyl tak dramatický

Nebylo mi ještě ani 25 let, když se blížil konec 2. světové války rozpoutané německým fašismem. Už na začátku jsem byla Úřadem práce v C. Budějovicích zařazena do pracovního poměru do továrny Jihostroj, kde jsem pracovala až do roku 1945.

Nezapomenu ale na těžkou životni zkušenost ke konci války.bylo to v měsíci dubna 1945. Jednoho dne k večeru prošla kolem našeho domu v obci Dlouhá skupina asi 6 mužů, oblečená ve špinavých pruhovaných Šatech vzoru pyžama. Ze stejné látky měli na hlavách barety, které během chůze po cestě zahazovali do sousední zahrady. Udivilo nás to a vyšla jsem s maminkou před dům a to už jsme viděli, že těch lidí ve skupinkách je už ve vesnici více. Občané vesnice se k nim scházeli snažili se s nimi navázat hovor, ale většina byla asi cizí národnosti, jen asi dva z nich byli Češi a tak jsme se dozvěděli, že jsou to političtí vězňové, kteří utekli z vlaku, který byl na nádraží Kaplíce zastaven hloubkovým letem. Pravděpodobně měl být ještě dovlečen plný těchto ubohých, vyhladovělých a nemocných lidí pres Rakousko do koncentračního tábora Mathausen. V takovém stavu byli i ti v naši vesnici. Hospodář Jan Kouba zapřáhl koně do většího vozu a někteří z občanů /i já/ jsme je odvezli do Velešína. Tam jsme již zjistili, že těchto nešťastných lidí se do Velešina z vesnic scházelo více a také jsme dozvěděli, že koncentrační tábor Mathausen byl osvobozen frontou americké armády. Nastala evakuace tábora, lidé bylí odváženi pravděpodobně červeným křižem a ustavenými úřady do nemocnice C. Budějovice a dost velká část do Velešína. Bylo zřízeno několik zdravotních lazaretů k jejich ošetřování a obživě. Do této organizace jsme zapojena nebyla, ale když jsme slyšena z rozhlasu výzvu hlavně k ženám, aby se přihlásily k této práci, neváhala jsem a byla jsem přidělena do skupiny paní Papouškové a pani Růžičkové, která byla manželkou učitele p. Josefa Růžičky, který byl rovněž na začátku války zatčen gestapem a popraven v roce 1942.

K uložení těchto ubohých lidí byl využit i polní lazaret na Holkově, který složil v době války vojákům německé armády. Tam se vozilo jídlo a pití pro zabezpečení obživy, většina těchto lidí byla polské národnosti, dalo se s nimi mluvit. Často si vzpomenu na pí. Růžičkovou, když jsem ji hledala k pomoci při odváženi nádob, že jsem ji našla někde o samotě, jak plakala a říkala, snad mezi těmi chudáky Pepu najde. Nevěděla jsem zda všechno ví a tak jsem ji těšila. Jsou smutné vzpomínky na ní i na učitele, který mne učil na měšťanské Škole ve Velešíně a za své vlastenectví musel dát život.

V období těchto asi tří týdnů jsem nemohla docházet domů do Dlouhé a byla jsem na několik nocí ubytován v domě za Velešínem, jméno již dnes neznám a to už byla naše republika osvobozena a do Velešína dorazila fronta rudé i americké armády. Silnice, po které jsem chodila do Velešína byla demarkační čarou pro obě armády a tak na jedné straně silnice stál ruský voják a na druhé americký. Nebyl to pro mne dobrý pocit, často jsem se bála.

Většina těch nebohých lidí byla nemocná tyfem a jak jsme se dozvěděli, do přímého styku jsme všichni přišli. Když celá akce skončila, opustila jsem továrnu, kde ještě nebyla ani úplná organizace práce a odešla jsem do Chebu na výzvu vlády osídlit pohraničí po odsunu Němců. Byla jsme umístěna na nově zřízené Místní správní komisi i tam bylo třeba čestných lidí.

Někdy v měsíci červenci nebo srpnu jsem se dozvěděla, že paní Růžičková se nakazila tyfem a zemřela.Co starostí měla moje maminka, aby se mi také nestalo, když jsem rovněž s několika lidmi v přímém styku byla. A neminulo mne ani v Chebu. Někdy koncem října jsme se necítila dobře, inkubační doba u téhle nemoci je dlouhá a tyfem jsem také onemocněla. Čtyři dlouhé měsíce jsem sí v nemocnici poležela mezi životem a smrtí. Tohle už ve Velešíně nikdo nevěděl, jen paní Papoušková dobrým zdravím vyvázla.

Letošním rokem tomu bude 60 let od těchto smutných událostí. Když jsem se po 43 letech do Velešína na stáří vrátila, 2 x jsem se jela se zájezdem podívat na tábor Mathausen. Chtěla jsem na vlastní oči vidět v jakých hrozných podmínkách lidé museli žít. Dvakrát jsem prošla ten velký počet schodů, po kterých vězňové museli tahat kameny z blízkého lomu na vlastních rukách. Kdo již neměl sílu a upadl byl zastřelen. Byly nám ukázány pece, kde byli upáleni ti, co byli nahnáni do plynové místnosti a otráveni hromadně. Těžko je popsat hrůzu a opovržení nad těmi, kdo tahle zvěrstva páchal. V letošním roce mi už bude 85 let a není možné na nic zapomenout, tu hroznou dobu války naše generace žila v nejlepších mladých letech. A to jsme měla ještě štěstí, že jsem se narodila v roce 1920, který nebyl povolán na práce do říše, jejíchž život byl ještě těžší.

Za Rakouska, bylo spousta uznaných církevních svátků a ještě za republiky po roce 1918 tyto svátky, kdy škola nebyla, platily k radosti školních dětí. Byly to svátky: 1.ledna, 6.ledna, velikonoce-tři dny, 16.května, svatodušní svátky-tři dny, Božího těla, 1.září, 28.září, 1.listopadu, 8.prosince, vánoce, 28.prosince a Nový rok. Pak 7.března - svátek T.G. Masaryka.. Mnohé církevní zvyky, ještě z Rakouska, se zachovaly i v prvé republice po roce 1918.

Byla spousta poutních míst, kam se chodilo pěšky v houfu, v tak zvaném procesí. Přes Velešín chodila procesí do Římova, do Kájova, na Dobrou Vodu, na Svatou Horu, do Maria Zell v Rakousku.

Jednoho procesí na Dobrou Vodu jsem se zúčastnil se strýčkem mlynářem. Připojili jsme se k procesí, které šlo od Velešína přes mlýn. V čele procesí šel člověk, který nesl korouhev. Za ním předříkávač písní a modliteb. Předříkávač říká modlitby a poutníci mu odpovídají. Nebo předzpěvoval kostelní písně a lidé v procesí to po něm opakovali. Po malé přestávce, se začal předříkávač modlit růženec. Ten měl šest otčenášů a padesát zdrávasů. Cestou jsme udělali malou zastávku v nějaké hospodě, kde jsme se posilnili. Tak ubíhala cesta až do Dobré Vody. Obnášela asi 20 km.

V Dobré Vodě jsme zakotvili v hostinci, kde jsme se najedli a kde nám umožnili přespat na seně, na půdě. Ještě večer jsme se v kostele vyzpovídali a brzo ráno šli do kostela, na mši a k přijímání. Po snídani, vyrazil náš průvod na zpáteční cestu, stejně tak vyplněnou modlitbami a zbožnými písněmi.

K povinnostem otce, jako správce elektrárny, bylo taky čistit turbinu. Čištění se provádělo v neděli dopoledne a po tu dobu nešel proud. U jezu se spustila stavidla, ta zahradila přítok vody do mlýnské stoky, voda vytekla turbinou a když byla nádrž prázdná, vlezlo se do ní po žebříku, prohlédli se lopatky oběžného kola, vyčistilo se svinstvo.

Zcela běžně se v nádrži nacházeli mrtví úhoři, přesekaní lopatkami turbiny. Byly to kusy až 50 cm dlouhé, silné jako zápěstí dětské ruky. Přesto, že maso bylo vláčné, tedy čerstvé, nikdo se nepokoušel úhoře použít k jídlu, nebyla k nim důvěra.

Všechno svinstvo z nádrže i česlic - to byly železné pásky, šikmo zazděné před vstupem vody do nádrže, aby zabránily větvím a dřevům vniknout do nádrže a poškodit lopatky turbiny. Svinstvo se házelo do jalováku, to byl rezervní odpad přebytečné vody s odvodem do mlýnské stoky pod turbinou a tedy do řeky.

Pod Velešínem, směrem k Holkovu, v mírném údolí u potoka bylo zřízeno hřiště. Říkalo se tam Strahov, patrně podle blízkého místa, tak zvané Kamenné Věže, která už nebyla vidět a zarostla lesem, která dříve sloužila hradu Velešín, jako předsunuté strážiště proti vniknutím nepřítele.

Při hodinách tělocviku jsme sem chodili ze školy, protože škola neměla tělocvičnu ani vlastní hřiště. Bývala to vždy poslední hodina vyučování odpoledne.

Zde na hřišti se také konaly některé slavnosti ke vzniku ČSR, s patřičnou výzdobou a nějakými atrakcemi. Odtud se taky vypravovaly společné výpravy povozů s lidmi na slavnosti v Českém Krumlově, aby se tam podpořila tamější česká menšina v německém prostředí.

Po druhé světové válce se tam hrála ještě dvě divadla: Lucerna a Kolébka, v nastudování místních ochotníků.

....pokračování příště.

Dubnové soboty 16. a 23. se navzdory předpovědím pochlubily krásným počasím. To umožnilo skupinám nadšenců a dobrovolníků opravit přírodní zdroje Srdíčko a Fontánu. Na Fontáně jsme opravili stříšku, kterou nějaký silák rozebral. Uklidili jsme okolí a postavili povalený plot u vodárny.Srdíčko vyžadovalo podstatně větší zásah.Díky městu Velešín, které nám poskytlo dřevo. jsme mohli obnovit zábradlí okolo přístupové cesty.Prameniště jsme otevřeli a vyčistili odtokové potrubí od kořenů. K našemu překvapení byl pramen naprosto čistý.Celé okolí jsme vyčistili a pramen byl opět zakryt a zasypán.Veškeré práce sledoval neúprosným okem kamery p.Pavel Hrádek a nám nezbývá než doufat, že z jeho záznamů vznikne dokument, který si budeme moci promítnout v našem kině.Navštívil nás i redaktor Českokrumlovských listů a napsal o celé akci článek do pondělního čísla.K tomuto článku mám jedinou výhradu. Nebyl v něm zmíněn autor celého projektu ,,Srdíčko” Zdeněk Ryneš, kterému za obnovení tohoto pramene především vděčíme.

Ve stejný den 16.dubna probíhal ve Velešíně i svoz netříděného a nebezpečného odpadu. Tato již tradiční akce v režii města Velešín připravila ,,křest ohněm” firmě Asa, která ji zažila poprvé. O množství odvezeného odpadu vám podám informace v některém z dalších čísel. Svoz papíru a železa, který připadl na sobotu 23.4., zhodnotím také příště.

Od 22. do 24. dubna byl jak pro ochranáře, tak pro veřejnost ,,víkend na Jerynu”. Postavili jsme indiánské týpko, vybudovali ohniště a začali jsme pracovat na údržbě naší ,,genofondové” plochy. Na tomto místě musím opět poděkovat městu Velešín za půjčení motorové sekačky, která nám ušetřila spoustu práce. Hlavní program byl směrován na sobotu, kdy jsme nachystali pro všechny účastníky a návštěvníky pohoštění.Tady nezbývá než vyslovit pochvalu pánům Zdeňkovi Korbelovi a Jirkovi Markovi za vynikající placky s náplní, které pekli na postavené primitivní peci.Škoda, že nabídku na nocleh v týpku využili jenom tři nadšenci.Noc z pátku na sobotu byla příjemná -4°C ! (měřeno v 6:30hod.)

Na závěr chci poděkovat všem těm, kteří vzali vážně moji prosbu o informace o příletu čápů do Velešína. Pro informaci: opravené hnízdo nad Houžvákem se čápovi zalíbilo na první ,,nálet”. Přiletěl o 10 dnů později než loni, tedy 14.dubna. Další tři čápi přilétli 18.4. Po kratším vyjednávání se druhý pár nastěhoval na hnízdo u trati na Holkově.

To je stručný výčet aktivit, které se uskutečnily v dubnu v našem městě.

Za velešínské ochranáře a komisi ŽP - Jirka Růžička

Opět tu máme dlouho očekávané jaro a s ním se k nám vracejí i naši čápi. Nejen Velešínští a Třebonínští, ale také Holkovští.

Na dřevěném sloupu odstaveného elektrického vedení u železničního přejezdu směrem na Horní Svince, si v dubnu 2000 začal stavět čapí pár své hnízdo. Každým rokem jej zdokonaluje a tak přestálo všechny rozmary počasí, jako byly vichřice a silné deště. Čapí pár si vždy sám, bez lidské pomoci, dokázal poradit. A tím, že jsou na netradičním místě, je po celé jaro a léto vystaven velkému zájmu nás, ale i turistů s fotoaparáty a kamerami.

V roce 2000 vyvedli naši “čapíci” dva mladé, o rok později tři. V letech 2002 a 2003 dokonce po čtyřech mláďatech. Bohužel v loňském roce zůstalo hnízdo prázdné, tak jak tomu bylo u velké většiny čapích párů v naší republice.

A konečně, 20. dubna v odpoledních hodinách se objevili na svým hnízdem. Několikráte zakroužili a potom na chvíli usedli. Dlouho však neodpočívali. Začali si své hnízdo hned opravovat, vypadlé větve upevňovat tam, kam dle nich patří. Když skončili úpravy, tak se vydali na přilehlé louky najít něco k snědku. Přesto jsme je stačili vyfotit v jejich plné kráse na hnízdě.

Přejem jim, jménem všech Holkováků, aby se jim letos dobře dařilo a byli úspěšnější ve vyvádění mláďat, než tomu bylo v loňském roce.

Hana Tichá, PhDr. Jiří Mastej

Za blahopřání a dárky k narozeninám srdečně děkuji Městskému úřadu ve Velešíně, odborům Jihostroje a Vincenskému společenství sv. Václava ve Velešíně a všem přátelům.

Bláhová, Velešín 105

Manželé Jiřina a František Šrámkovi děkují všem za projevené blahopřání k 50.výročí jejich svatby.

A co dodat na závěr ? Snad jen to, že se pokusíme v dalších letech tuto výstavu zopakovat třebai s jiným zaměřením a budeme moc rádi, pokud se z toho stane tradice.

Hana Růžičková, ředitelka KIC města Velešín

9. dubna na kriteriu v Soběslavi byli mladší žák Jiří Petrou 7., starší žák Jiří Mach 10., Lukáš Smola 17. Kadet Martin Staněk dojel na 9. místě.

10. dubna v silničním závodě v Pičíně si nejlépe vedl L.Smola. Dojel na 5. místě, 21. J. Mach.

16. dubna v časovce jednotlivců u Brna opět na 5. místě L.Smola, 11. J. Mach, 29. Michal Kysela

17. dubna silniční závod na těžkém okruhu ve Zbraslavi u Brna 6. L. Smola, 33. J Mach

Další závody nás nyní čekají téměř každý víkend – Plzeň, Hr. Králové, Jevíčko, Děčín, Lanškroun, J.Hradec, Ostrava, Orlová, Louny, potom mistrovství ČR v Hradci králové, Lišov atd. až do konce září.

V sobotu a neděli 21.5.2005 pořádá náš oddíl z pověření JčSC mistrovství Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje v časovce jednotlivců a silničním závodě. Společně s nimi budou závodit i cyklisté: Jal, Šuac, Giro KV (obdoba naší amatérské ligy)

Sobotní časovka jednotlivců se uskuteční na silici mezi Kaplickým nádražím a Českým Krumlovem. Start i cíl budou u křižovatky na Střítěž, 500 m od Kaplického nádraží. První závodníci – žáci budou startovat od 11.00 hod, v minutových intervalech, dále po nich ostatní mládežnické kategorie, pak ženy, veteráni a nakonec hlavní kategorie muži – elite. Ti budou mít obrátku před Č. Krumlovem a jejich trasa bude dlouhá 22 km. Mládež má tratě úměrně zkrácené.

Nedělní silniční závod, který se jede jako 10. ročník “O cenu města Velešína”, bude startovat ve Velešíně, tradičně z autobusového nádraží, cil je na silici před strojírnou Doucha. Trasa povede směrem na Holkov, Římov, Branišovice, Mokrý lom, Ločenice a přes Svatý Ján do Velešína.

Okruh měří 18 km a závodníci jej projedou podle věkových kategorií, od mladších žáků (1 okruh) až po muže – elite (6 okruhů), tedy celkem 108 km. Start prvních cyklistů je v 9.00 hod. Konec celého závodu bude kolem 14.00 hod, kdy bude před Kulturní a informačním centrem vyhlášení nejlepších závodníků a mistrů krajů.

Závodů se zúčastní mj. i juniorská mistryně světa Tereza Huříková z oddílu MTB Česká spořitelna Vimperk, dále nejpočetnější jihočeský oddíl Budvar Tábor s pěti reprezentanty a naším odchovancem Honzou Šimkem. Z dalších jihočeských oddílů se ukáží cyklisté z Prachatic, Vimperka, Písku, J.Hradce, Č. Budějovic, Jistebnice a z Loučovic, další velešák Jan Frnka. Od našich sousedů se představí silný oddíl ZČE Plzeň a další západočeské a karlovarské týmy.

Chybět samozřejmě nebude domácí oddíl Cyklo Velešín, který bude mít na startu několik želízek. V mladších žácích bude o přední umístění bojovat Jirka Petrou, ve starších žácích Lukáš Smola a jirka Mach,. V kadetech nastoupí loňský mistr ČR ze starších žáků Adam Pečl a předloňský vítěz Olympiády dětí Martin Staněk. I oni budou patřit mezi svými vrstevníky k favoritům. Ani další velešínští cyklisté – Michal Kysela, Vanda a Vojta Šípkovi, Honza Petrou, Pavel Zástava, v mužích Viktor Housa, Tomáš Rottbauer a veteráni Karel Schwarz, Václav Klíma a ostatní určitě nepůjdou na start domácího závodů předem poraženi a budou bojovat o co nejlepší umístění.

Zveme všechny Velešáky na tyto cyklistické závody. Určitě uvidí pěkný sport a mohou povzbudit naše závodníky v boji o mistrovské tituly kraje a o postup na MČR v srpnu v Hradci Královém.

Za oddíl Cyklo Velešín Karel Růžička

Taneční kurzy opět vedli manželé Máčovi, kteří mají k účastníkům kurzu věkově velice blízko a proto také mají pochopení pro určitou nechuť a úlety některých jedinců. Ale to se opakuje pravidelně každý rok. Musela jsem se smát, jak někteří panové, ale i dámy, vysílali do svého okolí věty typu:” Tak sem už mě tedy nikdo nedostane!” A stejně příště přišli zase a po pár lekcích už nikdo příliš neprotestoval. Dokonce pánové zjistili, že ty rukavičky jsou opravdu dobrá věc, protože se na sebe s partnerkou nepřilepili.

Proti loňsku nastala jedna zásadní změna – běžné lekce probíhaly na parketu v sále kina ve Velešíně. Pouze prodloužená a věneček byly ve velkém sále u Zlaté podkovy. A právě v sobotu 22. dubna jsme vše zakončili závěrečným věnečkem, kde měli i rodiče možnost si vyzkoušet taneční umění svých ratolestí.

Letos se také podařilo zahájit taneční pro starší a pokročilé. Tyto kurzy probíhaly vždy po kurzech klasických a mám dojem, že si to všechny páry patřičně užívaly. Také se zúčastnily závěrečného věnečku a tím jsme letošní taneční ukončili.

Přála bych všem mladým, aby si z tanečních kurzů zapamatovali co nejvíce. Zatím nedokáží docenit, že určité znalosti v tancování jsou potřebné pro budoucí život. Poznají to, až třeba povedou sami své děti do tanečních a bude rodičovská volenka. Pak nastávají pro mnohé horké chvilky. Ale na druhou stranu zase někteří mladí propadnou tanci natolik, že se dají na závodní dráhu. Tak uvidíme. A já doufám, že příští rok si taneční kurzy ve Velešíně opět zopakujeme.

Hana Růžičková, ředitelka KIC města Velešín

Je to celosvětově rozšířené infekční onemocnění kůže postihující všechny věkové skupiny obyvatelstva. Šíří se hlavně v kolektivech, kde žijí lidé v těsném kontaktu (v rodinách, internátech, domovech důchodců, psychiatrických léčebnách, nemocnicích apod.).

Původcem onemocnění je 0,5 mm velký roztoč, který se jmenuje zákožka svrabová. Samičky lezou po kůži, během několika minut se do ní zavrtávají a ve spodních vrstvách kůže si razí chodbičky, ve kterých každý den kladou 1 až 2 vajíčka. Z nich se líhnou larvy, které žijí na povrchu těla. Z larev se během 18 až 23 dnů vyvinou nové samičky, které se opět zavrtávají nebo se mohou přenést na dalšího hostitele. Roztoč žije 3 - 6 týdnů, ale mimo tělo člověka jen několik dnů.

JAK DOCHÁZÍ K NÁKAZE ?

Zdrojem nákazy je osoba nemocná svrabem. Nákaza se šíří přímo - zákožky přecházejí z jednoho člověka na druhého při dlouhodobém přímém styku dvou osob, zejména při společném spaní v jedné posteli, méně často při tanci či sportu. Krátkým stiskem ruky nebo polibkem se pravděpodobně nenakazíte. Nepřímý kontakt prostřednictvím různých předmětů, jako je ložní prádlo, oblečení, ručníky, přikrývky, spací pytle, slamníky a pod. má v šíření nákazy menší úlohu. K hromadným nákazám může docházet ve společných ubytovnách / noclehárny, tábořiště, autokempy, podnikové chaty aj. K infikování zdravé osoby stačí přenos jediné oplozené samičky roztoče. Úspěšnost přenosu ovšem úzce souvisí s množstvím roztočů na nakažené osobě.

Při zavlečení nákazy do rodiny bývá infikována v průměru skoro polovina jejích příslušníků. Nejčastěji mohou nákazu zavléci do rodiny její dospělí členové, nejméně často děti předškolního věku. Zdrojem nákazy pro své okolí je nemocný po celou dobu nákazy až do likvidace zákožek a jejich vajíček; při neléčeném onemocnění několik měsíců i let.

JAK SE NEMOC PROJEVUJE ?

· Nákaza se neprojeví ihned, u člověka, který je nakažen poprvé, může uplynout i několik týdnů, než se objeví první kožní příznaky.

· U osob s opakovanou nákazou se příznaky objevují dříve.

· Pocity svědění, nejprve mírné, se stupňují zejména v noci na lůžku a při prohřátí těla, kdy zákožky zvyšují svou aktivitu.

· Chodbičky, které si zákožky vrtají, jsou na kůži viditelné jako několik milimetrů až několik centimetrů dlouhé, našedlé nebo narůžovělé, lehce vyvýšené nitkovité stopy s perleťově zbarvenou 2 až 3 mm velkou kupkou na konci, kde se nachází samička.

· Zákožky se vyskytují zejména v místech s jemnou kůží, jako jsou meziprstní prostory, okolí genitálu a prsních bradavek, na hýždích, zápěstích, v záhybech loketního a kolenního kloubu, na podbřišku, v místech, kde přiléhá prádlo.

· U dětí si zákožky naopak vrtají chodbičky spíše na dlaních, ploskách nohou, obličeji a zádech.

· Děti bývají nakaženy méně často než dospělí.

· Díky intenzivnímu svědění se postižený škrábe, v místech porušené kůže se tvoří strupy. Do rozškrábaných ran může být druhotně zanesena infekce a rány mohou hnisat.

Existuje i jiná klinická forma svrabu tzv. scabies čistotných, která je epidemiologicky velmi závažná. Onemocnění se vyskytuje zejména u osob se zvýšenou péčí o čistotu těla a vyznačuje se jen ojedinělými papulkami na obvyklých místech výskytu zákožky. Obtíže nejsou výrazné, proto pacient nevyhledává lékaře, ale je pro své okolí stálým zdrojem nákazy.

JAK SE CHRÁNÍME PŘED SVRABEM ?

Nejúčinnější ochranou je předejít vniknutí původce onemocnění do těla. Toho dosáhneme zejména dodržováním osobní hygieny každého jednotlivce. Při výskytu onemocnění svrabem v rodině se současně s postiženým léčí všichni členové rodiny a osoby, které s ním přicházely do těsného kontaktu, i když nemají klinické příznaky, dle pokynů odborného lékaře. Pokud se nepodaří vyléčit najednou všechny osoby, které se s pacientem stýkají, vzájemné nákazy se pak mohou opakovat.

Osobní prádlo, ručníky, ložní prádlo vyvařit, vyprat, materiály z kůže a kožešiny ponechat v chladném / mrazivém / vzduchu minimálně 7 dní. Ostatní oděvy přežehlit žehličkou, po příp. použít i postřik vhodným insekticidem - na př. Actellic spray , Biolit P, PIF PAF a pod. dle návodu výrobce.

JAK SE mám chovat v případě, že jsem sám nakažen nebo se nákaza vyskytuje v  mém blízkém okolí?

· Navštívit ošetřujícího nebo kožního lékaře, který nákazu potvrdí nebo vyloučí. V případě potvrzení nákazy je nutné dbát na rady lékaře, je nezbytné přeléčení všech členů domácnosti (i zdravých), kteří přicházejí do těsného kontaktu s nemocným.

· Osobní prádlo, ručníky a ložní prádlo vyprat a vyvařit nebo alespoň důkladně přežehlit.

· Věci, které nelze vystavovat vysoké teplotě, uložit do igelitového pytle, vystříkat vhodným insekticidním prostředkem dle pokynů výrobce a pevně na několik hodin uzavřít.

· Postele důkladně vyluxovat, matrace rozložit, vystříkat insekticidním prostředkem, nechat vyschnout na slunci.

· Uvědomit si, že nákaza může vzniknout i z jediné zákožky.

MUDr. Ivana Krabatschová vedoucí oddělení epidemiologie územní pracoviště Český Krumlov

Krajská hygienická stanice Jč. kraje

V současné době bylo dokončeno vyúčtování nájemného a služeb spojených s užíváním obecních bytů za rok 2004.

Převážné většině nájemníků jsme následně předali přeplatky vyúčtování. Bohužel, jsou i nájemní (dlužníci), kteří nezaplatili nájemné za všechny měsíce r. 2004 a jim bylo předáno vyúčtování s vyčísleným nedoplatkem, který v některých případech činí několik desítek tisíc korun.

Dva z těchto dlužníků již obdrželi rozsudek soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a budou v následně z obecních bytů vystěhováni. Dluhy na nájemném a soudní poplatky budou dále od dlužníků vymáhány.

Nájemníci, kteří mají nedoplatek na nájemném, vč. služeb za rok 2004, byli vyzváni k uhrazení nedoplatku do konce měsíce května 2005.